Od školkové lásky až k oltáři

S partnerem se známe už od školky a on byl moje velká první školková láska :) Každý jsme šli nakonec na jinou základní školu a kontakt jsme ztratili. Naše cesty se znovu propletli až když jsme chodili na střední školu. Každý jsme sice chodil jinam, ale po jedné cestě autobusem, kde jsme se potkali, jsme se opět skamarádili. Hodně jsme si psali a vzájemně radili v našich tehdejších vztazích. Už tam jsem si říkala, jaké štěstí jeho přítelkyně má, protože o ní vždycky mluvil krásně a s obrovskou láskou. Kdyby mi ale tehdy někdo řekl, že jednou budeme plánovat společnou svatbu a budeme mít toho nejrozkošnějšího chlapečka na světě... no rozhodně bych se tomu nevěřícně zasmála a pokračovala ve svém životě dál.

Na mé 20. narozeniny se bez pozvání objevil na oslavě a nakonec z toho vzešel náš první "pokus o vztah". Byl totiž jediný, kdo mi druhý den ráno po oslavě pomáhal uklízet a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak strašně hodný člověk to je (to, že to je asi nejvíc hot hot chlap na světě, je jen veliký bonus, haha). To dělá mimochodem dodnes. Pomáhá starým lidem na ulici, uklízí po všech oslavách a akcích, na kterých je... vždy z fotbalové šatny odchází poslední, protože po všech uklízí a vytírá, aby paní uklízečky neměly tolik práce.

Každý jsme tou dobou ale chtěli něco jiného - on především pracovat a žít v našem rodném městě, já dostudovat vysokou školu a mít kariéru v Praze. Nakonec nám tento pokus po pár měsících nevyšel, především kvůli vzdálenosti. O nějaký čas později, jsme se k sobě vrátili... a světe div se, opět nám to nevyšlo. Už tehdy říkal, že potřebuje mít milovaného člověka u sebe denně a ne ho vídat jednou za 14 dní na víkend. Vždy jsme se rozešli jako přátelé a na pár měsíců nebyli v kontaktu.

Jenže pak přišel covid.. zůstala jsem nečekaně doma v rodném městě a do Prahy nebyl důvod cestovat.. Po pár týdnech jsme si začali psát - byl smutný z rozchodu s tehdejší přítelkyní. Často jsme chodili na procházky, na kafe... potřeboval se vypovídat a já byla ráda, že tu pro něj jako kamarádka můžu být. Časem jsme ale oba přišli na to, že spolu rádi trávíme čas kvůli nám dvěma a ne kvůli bývalým láskám a potřebě vypovídat se.

Začala jsem u něj doma trávit více a více času a najednou jsem tam už byla vlastně doma. Seběhlo se to všechno tak rychle, ale v životě nic nebylo přirozenější. Znali jsme se vlastně celý život, ale jako bychom se poznali znovu na úplně jiné úrovni a do téhle naší reality se bláznivě - a poprvé opravdově, zamilovali.

Pár týdnů po našem sestěhování mi onemocněl covidem tatínek, který následně po měsících boje, zemřel. Sesypal se mi celý svět... a Dan byl ten hlavní důvod, proč jsem to všechno zvládala a zvládla.

Dnes žijeme v domečku po mém tatínkovi a dáváme ho společnými silami dohromady. Vychováváme v něm toho nejkouzelnějšího 1,5 letého chlapečka, který je paličatý po tatínkovi, ale mazlivý po mamince. Máme také 3 adoptované zvířátka, 1 pejska a 2 kočičky. Krásná rodina, nemyslíte? :)

A abych ten náš pohádkový příběh něčím zakončila, po skoro 6 letech partnerství, jsme zasnoubení! Abych pravdu řekla, už po prvních dnech našeho společného soužití jsem věděla, že přesně tohohle kluka si jednou vezmu. Sice jsem si musela pár let počkat... ale kdo si počká.... však to znáte :)