Nehledali, přesto jsme se našli ...

Kdyby mi někdo v létě roku 2023 řekl, že na profesní síti LinkedIn potkám svého budoucího manžela, asi bych se mu vysmála. Vždyť na LinkedIn se přece chodí hledat práce, obchodní kontakty nebo nové profesní příležitosti. Rozhodně ne životní láska.
Jenže život má občas zvláštní smysl pro humor. A někdy píše příběhy, které bychom si sami netroufli ani vymyslet.
V červnu 2023 se mi obrátil život vzhůru nohama. Přišla jsem o manžela a ocitla se v období, kdy jsem se snažila především nějak fungovat, znovu se nadechnout a pomalu hledat cestu dál. František měl za sebou také pořádný kus životního bahna. Ani jeden z nás tehdy nehledal lásku. Oba jsme se spíš snažili znovu postavit na vlastní nohy a najít sami sebe. A právě v té době mi brácha doporučil, abych si založila LinkedIn. Já, zarytý odpůrce sociálních sítí! Ale poslechla jsem. Dodnes asi netuší, že si tím na svědomí vzal jedno budoucí manželství.
A pak přišel 19. srpen 2023. Den, který se na první pohled nijak nelišil od ostatních, ale nakonec změnil život nám oběma. Jeden cizí příspěvek, dva komentáře a dva lidé, kteří o sobě do té chvíle vůbec nevěděli. Zaujaly nás vzájemné reakce, následovala pozvánka k propojení a první zprávy. František mi poděkoval za propojení a poslal kytičku. Já ocenila gentlemana, který umí poslat květinu i na profesní síti. Z nevinné komunikace se postupně stalo něco, na co jsme se oba každý den těšili. A když přišlo první osobní setkání, bylo jasné, že jsme se nepropojili jen na LinkedIn. Propojilo se něco mnohem důležitějšího. Jako kdybychom každý dlouhá léta nosili jeden dílek puzzle, aniž bychom věděli, kam vlastně patří. Nehledali jsme lásku. Ale ona si našla nás.
Začali jsme spolu objevovat svět. Někdy opravdu dobrodružně. Cestovali po světě, pádlovali jsme v lijáku, promoklí na kost, s drkotajícími zuby, a přesto jsme se smáli. Spali ve stanu, ušli jsme společně 23 kilometrů na pochodu Praha–Prčice. Učili jsme se radovat z úplných maličkostí, z prvních cuket a rajčat na zahradě, společných výletů, obyčejných večerů a učili se, že to nejkrásnější nemusí být vůbec nic velkolepého.
A zjistili jsme, že máme ještě něco společného. Podobný humor, hodnoty, pohled na život a často dokonce myslíme na stejnou věc ve stejnou chvíli, dokončujeme za sebe věty a někdy si doslova vidíme do hlavy. Občas mám pocit, že už ani nemusíme mluvit. Jeden pohled stačí.
Samozřejmě, žádná velká láska není úplně bez komplikací. A ta naše dostala hned na začátku pořádnou porci kilometrů. Praha–Olomouc. Olomouc–Praha. A znovu. A znovu. František se stal téměř profesionálním cestovatelem. České dráhy i dálnice D1 by mu nejspíš mohly vystavit věrnostní kartičku. Jenže když se člověk opravdu těší na toho druhého, ani stovky kilometrů nejsou nepřekonatelnou překážkou.
A dnes? Láska dělá divy. Můj pražský muž opouští hlavní město a stěhuje se natrvalo na Hanou. Kdo by to byl řekl? Zkrátka zjistil, že doma není nutně tam, kde člověk prožil kus života, ale tam, kde má své srdce.
Do vztahu jsme si přinesli také to nejcennější – své děti. Já dvě, František tři. A tak máme dnes dohromady pět dětí a jednu milovanou čtyřnohou slečnu, bez které by naše rodinné puzzle rozhodně nebylo kompletní.
Naše rodina není malá ani úplně obyčejná. Každý do ní přinesl svůj příběh, své zvyky, radosti i starosti. Někdy je u nás veselo, někdy trochu rušno. Ale právě v tom je její kouzlo. Nesnažíme se vytvořit dokonalý obrázek. Skládáme si ten svůj. Poctivě a s láskou, protože už oba totiž víme, jaké to je, když se člověku svět obrátí vzhůru nohama. Jak bolí ztráty, zklamání i strach z budoucnosti. Možná právě proto dnes tolik neřešíme maličkosti, které za to nestojí. Nepotřebujeme mít vždycky pravdu ani vyhrávat zbytečné bitvy. Víme, jak rychle se může život změnit. A že obyčejné společné ráno může být mnohem cennější než jakýkoliv velkolepý zážitek.
Postupně nám došlo, že jsme v sobě nenašli jen lásku. Našli jsme také nejlepšího přítele, parťáka, oporu a člověka, před kterým nemusíme nic předstírat. Někoho, s kým můžeme být úplně sami sebou.
A tak jsme se rozhodli dát našemu příběhu další kapitolu.
19. září 2026, přesně tři roky a jeden měsíc od našeho prvního propojení, jsme si na vrchu Žerotín u Strážnice řekli své ANO.
A protože náhody v našem příběhu hrají hlavní roli, ani naše snubní prstýnky nemohly být úplně obyčejné. Vybrali jsme si je u Brillas a nechali na nich zvěčnit symbol puzzle a tlapičky. Zdánlivě jednoduchý motiv, který pro nás znamená neuvěřitelně mnoho. Připomíná nám, že jsme se našli v okamžiku, kdy jsme se vůbec nehledali. Že každý máme svou minulost, své životní zkušenosti, své jizvy i sny. Že nemusíme být stejní ani dokonalí, abychom k sobě patřili. A především, že to nejkrásnější spojení někdy vznikne úplně nečekaně.
Mysleli jsme si, že po všech životních kotrmelcích nás konečně čeká o něco klidnější kapitola. Jenže život má zřejmě pocit, že jsme až příliš sehraná posádka, a rozhodl se nás znovu prověřit.
František už v minulosti dokázal porazit vážnou nemoc. A neuplynul ani měsíc od naší svatby, když jsem si podobně vážnou diagnózu vyslechla i já. Nebudu tvrdit, že nemáme strach. Máme. A zatím ani přesně nevíme, co všechno nás čeká. Ale víme jedno. Tentokrát na to nejsme sami. Už jednou jsme spolu pádlovali proti větru, v lijáku a zimě. A přesto jsme se dokázali smát. Teď nás čeká mnohem náročnější plavba. Ale věřím, že i tentokrát budeme držet spolu, jeden druhého podržíme, a nakonec zase najdeme důvod k úsměvu.
Není až tak podstatné, jak velké vlny přijdou, důležité je, s kým sedíte na jedné lodi.

Naše prstýnky tak nejsou tečkou za krásným příběhem. Jsou začátkem další kapitoly. Jsou symbolem toho, že když jednomu z nás docházejí síly, ten druhý ho podrží.
Náš příběh není pohádka, ve které po svatbě následuje už jen „žili šťastně až do smrti“.
Je to skutečný příběh dvou lidí, kteří už vědí, že život není vždycky spravedlivý, že štěstí není samozřejmost a že některé chvíle bychom nejraději přeskočili.
Ale také vědí, že láska dokáže neuvěřitelné věci. Překonat vzdálenost mezi Prahou a Olomoucí. Propojit dvě rodiny. Vrátit člověku radost, když už si myslel, že ji ztratil. A dodat odvahu i tam, kde se objeví strach.

Začalo to jedním komentářem na LinkedIn. Dnes máme pět dětí, jednu čtyřnohou slečnu, dva snubní prstýnky a jeden společný život. Ne vždycky jednoduchý, ale náš. A takový, za který stojí bojovat.
A jestli nám v tom našem velkém rodinném puzzle ještě nějaké dílky chybí? Možná ano. Život je přece pořád ještě skládá.
Ale ten nejdůležitější dílek už každý z nás našel - jeden druhého.

František & Gabriela Tlapákovi