Jak nás sněhová bouře, Horalky a odvaha přivedly k té nejkrásnější budoucnosti ❤️

Pracoval jsem v zásahové jednotce, takže jsem byl zvyklý čelit nejrůznějším situacím, ale když jsem v roce 2018 poprvé uviděl naši novou recepční Denisu, úplně jsem ztratil pevnou půdu pod nohama. Líbila se mi okamžitě, a čím víc jsme si povídali, tím víc jsem věděl, že je to DÍVKA mého života. Jenže byla zadaná. Místo abych tlačil na pilu, chodil jsem za ní „jen“ na kávu a užíval si každou minutu v její přítomnosti. Když se později rozešla, osud mi přihrál šanci, jenže mě paralyzoval strach a než jsem se rozhoupal, našla si jiného partnera a odešla pracovat jinam. Na rok zmizela z mého života.

Pak přišel den, kdy jsem se dozvěděl, že se k nám do firmy vrací. Sám sobě jsem dal slib: Jestli je volná, tuhle šanci už v životě nezahodím. Jakmile se naskytla možnost vzít směnu přímo na objektu u její recepce, neváhal jsem ani vteřinu. Ten den byl dokonalý. Prosmáli jsme celou směnu a já zjistil, že je opět sama. Věci nabraly rychlý spád – psaní, povídání… až mě nakonec na první rande pozvala ONA! Měl jsem trému jako malý kluk, ale od chvíle, kdy jsme vyšli ven, začaly ty nejkrásnější dny, týdny a roky mého života.

Už po měsíci jsme se rozhodli pro společné bydlení – říká se, že to nejlépe prověří vztah. A u nás to byla trefa do černého. Za celé ty roky jsme zažili nula hádek, nula naštvání, jen čistou radost a jistotu, že mě doma pokaždé přivítá ta nejusměvavější žena na světě.

Nezapomenutelný test přišel na horách, kde nás chytila obrovská sněhová bouře. Zabloudili jsme a jediná cesta vedla prudce dolů neschůdným terénem, kde jsme sníh měli až po pás. Zatímco já už v duchu vytáčel Horskou službu a přemýšlel o nejhorším, Deniska se zastavila v půlce kopce, usmála se a s ledovým klidem z batohu vytáhla dvě Horalky se slovy, že si dáme svačinku. V ten moment byla kouzelná. Od té doby s sebou na každou horskou túru bereme Horalky jako náš osobní talisman. Po dvou letech jsme se na těch samých horách ztratili znovu a Horalky byli opět na správném místě :D.

Stáli jsme při sobě i v těch nejtěžších chvílích, když jsem si například procházel náročným finančním obdobím a Denisce diagnostikovali vážné autoimunitní onemocnění. Jsme si největší vzájemnou oporou a tím jsme si dokázali, že ten nevyřčený slib „v nemoci i ve zdraví, v časech dobrých i zlých“ jsme my dva splnili ještě dřív, než jsme se vůbec stali snoubenci. Věděl jsem, že si ji chci vzít, ale slíbil jsem si, že o ruku ji požádám až ve chvíli, kdy budu mít všechny tyto starosti a závazky za sebou. Jakmile toto období skončilo, okamžitě jsem běžel do Brilasu. Vybral jsem nádherný, decentní prstýnek s brilianty, který k ní dokonale seděl.

V září jsme odjeli na dovolenou do Chorvatska, nutno podotknout, že den před odjezdem nám přestalo jet auto, které bylo po servisu a připravené na tu cestu. Deniska zrovna jela ne nehty a když jsem jí řekl, že je pátek odpoledne a mechanik už žádně díly neobjedná, řekla mi úplně s klidným hlasem, ono to nějako dopadne. Ještě v den odjezdu jsme vezli auta do servisu, abychom nakonec mohli odcestovat vozem, u kterého nefungovaly tlumiče a my měli úplný prožitek z jízdy (dobrá pojistka, že člověk neusne :D) . Prstýnek cestoval 1 200 km pečlivě schovaný v ponožkách. Druhý den dovolené jsem naplánoval romantickou žádost při západu slunce na pláži. Jenže Deniska – jak má ve zvyku – na místě úplně změnila plány! Místo západu slunce se šlo na večerní procházku a večeři. Prsten v tašce, žaludek stažený nervozitou, ale jídlo s ní bylo i tak skvělé. Když jsme dojedli, byla venku tma jako v pytli. "Sakra, vždyť na ten prstýnek neuvidí! ", řekl jsem si. Všiml jsem si ale, že pod terasou restaurace je osvětlená oblázková pláž.

Zatímco šla Deniska na WC, poprosil jsem obsluhu, zda by nás nenatočila, ale upozornil je, že mám jen 3 % baterie. Než jsme se domluvili, Deniska se vrátila. Při odchodu ze schodů jsem nepozorovaně položil zapnutý telefon na schod (poté co mě předtím ještě stihla upozornit: „Lásko, zapomněl sis na stole mobil!“).

Vešli jsme na osvětlenou pláž. Podíval jsem se jí do očí a řekl, že všechno zlé už máme za sebou a teď nám začíná nový, krásný život. Klekl jsem si na kamínky a roztřeseným hlasem se zeptal, zda chce být mou ženou na celý život. Koukala na mě v šoku: „Cože? Opravdu? Opravdu se to děje?!“ Kamínky mě tlačily do kolen a já nevěděl, jestli odpovídat, nebo dál klečet. A pak to přišlo - radostné, bezchybné a tisícinásobné „ANO!“

Když jsem jí nasadil prstýnek z Brilasu, otočil jsem se ke schodům a viděl číšníka, jak drží můj telefon. Přiběhl jsem k němu a on jen krčil rameny, že si myslí, že se to v nejlepším vypnulo. Na apartmánu jsem dal mobil do nabíječky, zapnul ho… a tam to bylo! Celá ta nádherná, bláznivá a spontánní žádost natočená od první do poslední vteřiny! Celá dovolená se pak nesla v zásnubním duchu.

Před lety jsem na recepci potkal dívku svých snů, se kterou jsem prošel sněhovou bouří i životními překážkami. Dnes je z ní má snoubenka a já vím, že po jejím boku zvládnu cokoliv - třeba jet i na druhý konec světa!