Od posledního zvonění až k oltáři

Poznali jsme se v roce 2013, při Láďově posledním zvonění. Tehdy jsem krátce chodila s jeho spolužákem, ke kterému se Láďa s kamarády vydal po posledním zvonění domů – v lehce podnapilém stavu. Všichni postupně usnuli, jen Láďa zůstal vzhůru a hrál na počítači Call of Duty. Najednou zazvonil zvonek. Šel otevřít a za dveřmi jsem stála já. Jen mě pozdravil, řekl, že Matěj spí, a zase se vrátil k počítači.

Potom jsme se ještě několikrát náhodně potkali, ale ani jeden z nás tomu nevěnoval větší pozornost.

O deset let později, v roce 2023, mě Láďa zahlédl na parkovišti u Lidlu. Já jsem netušila, že projíždí kolem, a on zase chvíli nevěděl, že jsem to já. Měla jsem na sobě červené šaty a on se za mnou v autě otáčel. Nakonec mě poznal, nezastavil, ale rozhodl se mě dohledat na Instagramu a Facebooku. Nebylo to úplně jednoduché, protože jsem mezitím změnila příjmení, ale nakonec se mu to podařilo. Začali jsme se sledovat a měli se v přátelích na sociálních sítích.

Manželka jeho nejlepšího kamaráda mu dokonce pořád říkala, ať mi napíše. Láďa ale nechtěl. Věděl, že mám dítě, a tehdy si byl jistý, že ženu s dítětem nechce.

Pak přišlo 16. 12. 2024. Potkali jsme se ve fitku. Láďa se mnou sice skoro nepromluvil, ale právě ten den se všechno začalo měnit. Večer jsme si začali psát a domluvili se na společném tréninku. Ani jeden z nás nic nečekal. Oba jsme už měli vztahů tak trochu po krk a Láďa navíc věděl, že po Novém roce odjíždí na čtyři měsíce služebně do Švýcarska.

Před odjezdem jsme stihli ještě jedno setkání, na kterém jsme si jen povídali. Pak odjel.

A přesto jsme si psali každý den.

Nejdřív jsme si jen občas zavolali, později jednou týdně… až jsme si nakonec volali každý večer. Začali jsme vtipkovat o tom, že za ním přijedu. A z vtipu se stal plán.

Asi měsíc před mým odjezdem jsem už nevydržela a přiznala mu, že jsem se asi zamilovala. A zjistili jsme, že na tom jsme úplně stejně.

14.6.2026 jsem za ním přijela do Švýcarska. Užili jsme si společný víkend, i když nám ho trochu komplikovalo Láďovo opravdu velké nachlazení. 16. 6. 2025, v den mého odjezdu, jsme si řekli, že to spolu zkusíme.

Pak nás čekal ještě měsíc odloučení, než se Láďa vrátil domů. Po návratu už ale všechno zapadlo na své místo. A tak je tomu dodnes.

A protože náš příběh má očividně rád číslo 16, přišel další důležitý den právě 16. 9. 2026. Na zámku Blatná mě Láďa požádal o ruku. ❤️

A aby byla naše „šestnáctka“ úplná, svatbu plánujeme na 16. 6. 2027.