Když láska nepřenáší hory, ale oceány

Jak se dají dohromady Čech a Peruánka, které od sebe dělí půl světa? Jak se stane, že se přestěhují do útrob Amazonského pralesa a jak se poté zasnoubí uprostřed českého národního parku? My, Gabriela a Šimon, vám teď povyprávíme náš příběh.

GABRIELA: Než jsem Šimona potkala, měla jsem už představu o tom, co chci. Pár měsíců před seznámením jsem si sepsala seznam charakteristik, které u svého budoucího partnera hledám: aby byl inteligentní a zároveň skromný, sebevědomý, ale ne egocentrický, s vlastními názory, ale otevřený k diskuzi. Aby byl vkusem trochu hipster, abychom sdíleli hodnoty a styl života, aby měl smysl pro humor. A pak samozřejmě… pěkné nohy. Jediné, co na seznamu není odfajfkované, je, aby uměl tančit. Ale na tom ještě pracujeme.

ŠIMON: No, nedávno jsem ten tvůj seznam znovu viděl, a stojí tam “aby ho bavilo tančit” - ne že by to měl umět. A to splňuju.

Mě zase vždycky lákala Latinská Amerika a deštné pralesy. Proto jsem si taky ke studiu zvolil tropické lesnictví a snil o tom podívat se do Amazonie. Když mi bylo asi patnáct let, udělal jsem si malý slovníček kečuánštiny - jednoho z původních peruánských jazyků. Tehdy jsem vůbec netušil, že mě tam po letech život zavede a ještě k tomu po boku člověka, se kterým budu tohle všechno chtít sdílet.

GABRIELA: Život je legrační - protože já zase roky snila o tom podívat se do Evropy a to hlavně do Prahy, o které jsem viděla několik dokumentů. Díky mezinárodní asociaci studentů lesnictví jsem dostala příležitost vyjet tam na konferenci a konečně se potkat s klukem, se kterým jsem si už několik měsíců skrz asociaci psala - se Šimonem.

ŠIMON: Pamatuješ na první zprávu, co jsem ti napsal? “Holiii” (Ahoooj ve španělštině). Od neznámého zahraničního čísla. Bylo to v rámci programu Pen Pals, kamarádi na dopisování. Od té chvíle jsme si psali doslova každý den až do našeho setkání v Praze. Hrozně mě to bavilo. Jeden týden anglicky, další španělsky.

GABRIELA: Samozřejmě, že pamatuju. Vždycky mě fascinovalo, jak dva lidé z úplně rozdílných světů mohou mít tolik společného. A když jsme se poprvé konečně potkali, zjistili jsme, že mezi námi opravdu přeskočila jiskra. Ale i přes to, že ke mně byl v Praze celou dobu pozorný, bylo mi jasné, že je trochu stydlivější. Já naštěstí ne, a tak jsem se odvážila udělat první krok. Od té doby nás nic nemohlo rozdělit.

ŠIMON: Nic nás nemohlo rozdělit. Až na jeden malý detail: Atlantik. Když se Gabriela vrátila domů, museli jsme pokračovat na dálku. Ale zjistili jsme, že naše láska dokáže přenést i oceán. Po roce chatování, dlouhých videohovorů a dvou interkontinentálních návštěvách jsem to byl tentokrát já, kdo udělal další zásadní krok v našem vztahu. Rozhodl jsem se přestěhovat se do Peru. Tak začal náš společný život v Limě, peruánském hlavním městě, v malé garsonce, kde jsme si byli stále bližší. Doslova i obrazně.

GABRIELA: Ale městský život nemohl dvěma lesákům vydržet dlouho: džungle nás táhla k sobě. Zatímco jiné páry si pořídí domácího mazlíčka, my se přestěhovali mezi hady, opice a kajmany. Skoro dva roky byla Amazonie naším domovem. Při společném výzkumu deštných pralesů, pozorování opic z postele a opatrování jeden druhého při tropických nemocech (teda, hlavně já opatrovala Šimona), jsme se navzájem poznali opravdu do hloubky. Bylo to právě v těch nejtěžších chvílích, kdy jsme zjistili, jak silné naše pouto může být.

ŠIMON: Málo co vás o lásce toho druhého naučí tolik, jako když vás vždycky podrží například při horečce dengue nebo když vám z kotníku pinzetou vytáhne parazita.

Poté, co se mi splnil dávný sen o poznání Amazonie (mnohem víc zblízka, než by mě kdy napadlo), nastal čas, aby si i Gabriela splnila ten svůj o studiu v zahraničí. Byla přijata na magisterské studium do Drážďan. Já mezitím dostal práci na Správě Národního parku České Švýcarsko. A tak po tom, co jsme spolu každý den žili v pralese, se najednou musíme spokojit jen s víkendy. Ale vzdálenost nás už nijak nerozhází: když nás nerozdělil oceán, těch pár kilometrů nic nezmůže. Naopak - jen jsme se utvrdili v tom, jak jsme jako pár silní.

A tak po čtyřech letech našeho vztahu, během kterých jsme žili na jednom i druhém kontinentu, přišla ta chvíle. V průběhu výletu po národním parku, zlitej potem z nervozity, jsem poklekl s prstenem s českým granátem od Brilas v ruce. Vteřiny čekání na Gabrielinu odpověď trvaly celou věčnost. Ale ta přišla záhy:

GABRIELA: ANO! Samozřejmě, že ano! Popravdě jsem čekala tu otázku už o týden dřív, když jsme jeli na mé narozeniny do Paříže - “nejromantičtějšího města na světě”. Ale Šimon musel s žádostí o ruku počkat, až nastydnu, aby mě vzal v dešti na výlet.

ŠIMON: No samozřejmě, v Paříži by to přece bylo moc klišé. A hlavně, můj plán byl při zásnubách spolu symbolicky zasadit jabloň. Už jsem nechal předem vyrobit pamětní desku s vygravírovaným datem, takže to musel být ten den. Když mi nicnetušící Gabriela den předem řekla, že na ni něco leze, jen jsem doufal, aby se to nezhoršilo. Ale všechno dobře dopadlo. Jak se říká v Peru: déšť je požehnání Matky přírody. Takže to máme stvrzeno i z této strany a začínáme plánovat svatbu!

Tohle je náš příběh. Příběh dvou lesáků, co se poznali na jednom konci světa, překonali oceán, stmelili svůj vztah uprostřed divočiny a nakonec se zasnoubili v srdci evropských lesů. A jaké datum by k začátku této nové kapitoly mohlo být vhodnější než 21. březen: Mezinárodní den lesů? Stromy nás na začátku propojily, provázely nás celým vztahem a jsou to opět ony, které se staly svědky našeho příslibu společného života.