Spolu v dobrém i ve zlém

Můj přítel je člověk, který pro mě udělal víc, než by kdokoliv mohl čekat - stál při mně v těch nejtemnějších chvílích mého života a nikdy mě neopustil. Když jsem pracovala v Holandsku a on byl v Česku, byla to obrovská zkouška, ale on za mnou neustále jezdil. Když mi tam diagnostikovali rakovinu plic ve čtvrtém stupni, svět se mi zhroutil. Prošla jsem si celou tou náročnou léčbou, chemoterapiemi, přišla jsem o vlasy, o sílu, o všechno. Byla to neskutečná hrůza, ale v té největší tmě stál pevně při mně, byl mi tou největší oporou za každých okolností a byl prostě úžasný a skvělý. Zvládli jsme to a ten boj jsme vyhráli spolu.

​I když jsem teď v remisi už pomalu pět let, strach úplně nemizí - na kontrolách se našel uzlík, a tak musím každého půl roku chodit na vyšetření, protože lékaři mají strach, že by se metastáze mohly zase probudit. Můj život tu v Česku navíc provází kolotoč lékařů – neurologie, psycholog, psychiatr, onkologie a celoživotní boj s neuropatií. Život mi ale před osmi měsíci, 3. prosince, zasadil tu nejstrašnější ránu pod pás, když mi umřel syn. Byla to další zničující rána, ta bolest je nesnesitelná. Ale můj přítel Jaroslav, to je takový miláček, ten si se mnou prošel celým tím utrpením a stojí při mně pořád. Je to pro mě obrovská opora, strašně moc ho miluju a jsem mu neskonale vděčná za všechno.

​I přes všechny tyhle rány osudu mám ale to nejdůležitější na světě. Na co jsou nám drahá auta, věci nebo majetek, když člověk nemá zdraví a lásku? Já ji mám. Můj přítel při mně stojí v dobrém i v tom nejhorším, nese se mnou všechny ty bolesti a zkoušky. Jsem šťastná, že žijeme, že jsme spolu a že chceme s přítelem dál prožívat každý další den - tohle všechno jsme prožili, a přesto jsme tu, držíme se za ruce a vážíme si každého dalšího dne.