Náš příběh začal úplnou náhodou. A stále pokračuje…

Psal se rok 2014. Byla jsem holka z malé vesničky, která si zkoušela vybudovat život v Praze. Jednou týdně jsem jezdila autobusem na volejbal. Právě v lince 135 jsem po dlouhé době potkala známou tvář - spolužáka ze střední školy.

Měla jsem radost. Pozvala ho, ať přijde večer na volejbal, věčně nám chyběli hráči. Dorazil. A přivedl s sebou svého spolubydlícího Jiřího.

Upřímně? Ani jeden volejbal neuměl. Ostatní spoluhráči mě vraždili pohledem, neboť kluci kazili snad každý druhý míč. Říkala jsem si, že podobně blbý nápad už nikdy mít nebudu.

Po tréninku jsme zašli do hospody a tam jsem o Jiřím zjistila, že ten tichý kluk je vlastně skoro soused. Pochází kousek od naší vsi, chodil na stejnou střední školu a dokonce věděl, kdo jsem. Já si ho nepamatovala. Tedy… až na ten jeho strašný školní batoh, který měl mimochodem s sebou.

Další týden přišel na trénink už jen Jiří. A pak znovu. A znovu. Možná to byl úmyslný tah? Začínáme si psát, scházet se, bereme se navzájem jako super parťáci na volejbal - dokud si po pár měsících neuvědomíme, že už to asi není jen kamarádství.

Každý večer jsme se doprovázeli domů. Tedy… snažili jsme se. “Doprovodím tě.” “Ne, já tebe.” “Tak jen na půl cesty.” Nešlo se rozloučit a věčně jsme chodili domů pozdě. Po dalších třech měsících nám došlo, že jednodušší bude začít bydlet spolu.

Společně jsme rostli. Našli si lepší práci, podporovali se a po letech v Praze jsme zatoužili být blíž rodině. V roce 2019 jsme se přestěhovali do Opavy. Jiří se snažil rozjet studio se svým letitým kamarádem, já hledala práci. Pak přišel covid a všechno se zastavilo.

Když se svět konečně znovu rozběhl, připravil nám další překvapení. Čekali jsme naše první mimčo.

Jenže místo bezstarostného těšení přišla největší životní rána. Můj táta onemocněl covidem. Ještě jsme si psali zprávy, že už bude lépe. Druhý den ráno zazvonil telefon.

“Taťka to nezvládl.” Nechápu to dodnes, uplně zdravý chlap, během pár dní odešel. Bylo mu pouhých 49 let a stalo se to 14 dní před Vánoci.

Měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. V hlavě mi běžely myšlenky - nikdy nepozná své první vnouče. Nedozví se, jestli budu mít kluka nebo holku, jak se bude jmenovat, už mě nikdy neobejme. Bolest, se kterou se člověk neumí smířit - jen ji nese dál.

O pár měsíců později se narodil náš syn Mateo. Náročný porod, dlouhá žloutenka, neustálé buzení na jídlo, cvičení Vojtovy metody a měsíce bez pořádného spánku. Nebylo to jednoduché. Ale zvládli jsme to. Společně.

Právě tehdy jsem si uvědomila, že láska není o romantických gestech. Je o tom, kdo s vámi vstává každé dvě hodiny, drží vás, když brečíte, hroutíte se, a věří, že jednou bude zase lépe.

Když Mateo udělal první krůčky, začali jsme snít o vlastním domově.

1. 5. 2024 (ano, všimnete si data, 1.5., zase…) jsme si jeli prohlédnout řadový dům v Opavě. Po cestě na dovolenou jsme okamžitě volali makléři, že žádáme o rezervaci. Měli jsme pocit, že začíná nová kapitola.

Jenže o pár měsíců později přišla stoletá povodeň. Nekecám, nastěhovali jsme se a po 1 měsíci a 10ti dnech probíhala v Opavě evakuace.

Náš nový domov zaplavilo téměř dva metry vody. Během jediného dne jsme přišli o celé spodní patro. Místo zabydlování nás čekalo vyklízení bahna. Bydleli jsme u babičky, tajili druhé těhotenství a přemýšleli, kde vezmeme sílu začít znovu.

A stejně jsme začali.

Rodina, přátelé i úplně cizí lidé nám pomáhali. Dům jsme zachránili. Zatli jsme zuby a solidně si mákli. Krátce nato se narodil náš druhý syn Jonas.

Vysycháni domu trvalo dlouho, naštěstí jsme měli funkční horní patro, takže po určité době jsme se nastěhovali zpět. Od 2.4. 2026 Jsme zahájili rekonstrukci celého domu a přestěhovali se po nutnou dobu do podnájmu. Tvoříme náš vysněný domov. Je to náročné, vlastně dost vyčerpávající! Ale naše.

Poslední novinkou byla dne 2. července 2026 žádost o ruku. Na zahradě našeho domu - domu, o který jsme málem přišli - přede mnou Jiří poklekl. Po dvanácti letech společného života, dvou dětech, jedné povodni, tisících probdělých nocí, nespočtu překážek i krásných okamžiků vytáhl krabičku, v níž byl prsten od Brilasu. Byl o pár velikostí větší. Ale to vůbec nevadí. Protože náš příběh nikdy nebyl dokonalý. Byl a je opravdový.

A jestli nás těch dvanáct let něco naučilo, pak to, že všechno nejdůležitější přišlo úplnou náhodou. Náhodné setkání v autobuse. Náhodné pozvání na volejbal. Náhodná odvaha začít znovu po každé životní ráně.

Tak proč nepřidat ještě jednu krásnou náhodu? 1. 5. 2027 - cesta k oltáři? To by byl ten nejkrásnější prvomájový příběh, jaký si umíme představit.