1000km daleko a přesto spolu

Náš příběh začal jednou zprávou na Facebooku v roce 2016.
Oba jsme tenkrát cvičili. Adam (19let) měl za sebou už pár soutěží v kulturistice a já (22let) jsem se připravovala na své první kondiční závody v bikiny fitness. Byla jsem ohromená, protože jsem s někým mohla sdílet svůj život a pochopení pro dvoufázové tréninky, přípravu striktních jídel a všeho, co moje okolí považovalo za šílenství.

Už když mi poprvé napsal, bydlel ve Švýcarsku a měl neskutečnou chuť žít život jinak. Když jsem se ho tenkrát zeptala, kde se vidí za 10 let, pamatuju si, že odpověď byla v duchu: „Dělám to, abych jednou mohl zabezpečit svoji rodinu a ženu kterou najdu” a tím mi naprosto imponoval. V 19 letech byl tak rozhodný a ambiciózní. Netrvalo dlouho a ze zpráv se staly hovory, kdy jsme oba dva měli spolubydlící, takže jsme noci trávili oba dva zavření v koupelně. On ve Swiss a já v Praze, kdy ty hovory trvaly i 6h a ráno jsme šli do práce s pocitem, že tam někde je někdo, s kým si vážně rozumím!

Po 2 měsících psaní přiletěl Adam domů na 3 týdny dovolené a tak jsme si logicky řekli, že si dáme oficiálně rande. Nic jsme si neslibovali, ani jeden jsme se nechtěli vázat. Přeci jen 1000 km už je vážně znát a ve 20 letech se člověk na nic neupíná a chce jen žít naplno. Jenže po našem setkání, kdy u mě doma uvařil lososa s brambory, ačkoliv jsem mu říkala, že to opravdu nemusí a oba víme, že takové namotávání je zbytečné, byly naše psaní a hovory po tom co odletěl mnohem intenzivnější a bylo to ještě větší s větším přesahem a já jsem věděla, že je to kluk, který za to stojí.

První rok jsme se viděli opravdu sporadicky. Jednou za 3 měsíce, když jsme si mohli dovolit zaplatit letenku, autobus a samozřejmě si vzít dovolenou. Strávili jsme spolu první Vánoce v Laussane a v lednu přišlo první MILUJI TĚ. Od té doby jsme udržovali náš malý svět a nás dva. Nikdo nám moc nerozuměl a neustále jsem jen slýchala, že vztahy na dálku nefungují, že si stejně najde jinou a nebo naopak, že já si najdu někoho a do roka budu mít dítě. Jenže vždycky když jsem si poslechla tyhle životní rady, podívala jsem se, jak žijí ti, co mi tohle říkají a nikdy to nebyl nikdo, kdo by byl šťastný nebo spokojený ve svým vztahu. Naopak lidi v mém okolí se podváděli, neměli v sobě jasno a sami hledali o čem to vlastně je. Já věděla, že blízkost není to co vztah tvoří. Někteří lidi spolu žijí, ale nejsou spolu. A my byli. Pokaždé když jsme si napsali nebo se viděli, bylo to upřímné a bylo to ono.

Po 4 letech vztahu na dálku Adam nechtěl zpět do ČR a mezitím se přestěhoval do Mnichova. Já zase měla zázemí tady. Cítila jsem ale, že s přibývajícím věkem se musí stát něco, co nás posune dál a že všechno musí mít svůj vývoj. Dala jsem si čas na velká rozhodnutí a ptala se sama sebe co chci. Věděla jsem, že je to buď a nebo. Zavolala jsem Adamovi přes videohovor a řekla mu, že máme 2 možnosti. Ta první, ihned se rozejít a jít si každý svou cestou a ta druhá, že si dám rok na učení němčiny a půjdu za ním. Za dva dny přijel z Mnichova s kytkou, že o mě nechce přijít, že neví proč, ale že ví, že jsem ta pravá a nechce o mě přijít. A jestli to opravdu chci i kvůli sobě, tak ať do Mnichova jdu.

Měli jsme skoro vyhráno, ale jak to tak bývá, všechno naplánovat nejde. Přišel covid. Adam jako číšník byl bez práce a já ve službách jako kadeřnice taky. Celé to čekání se nám prodloužilo a nikdo nevěděl, jestli vůbec bude kam jít, jaký to bude a jak si vlastně práci najdu, když můj vrchol němčiny je: „Ja Danke, ich verstehe nicht”.

Bála jsem se, bála jsem se neskutečně. Vždycky jsem se považovala za extroverta, který všechno zvládá. Po přestěhování do Mnichova jsem začala bojovat jako nikdy. Měla jsem online školu, chodila do německé akademie a našla si práci jako kadeřnice na tzv. mini job za 400€ měsíčně. Byla jsem bez peněz, bez přátel, bez jazyka a strašně zoufalá. Adam byl neustále v práci a já nevěděla, jestli to zvládnu. Po půl roce přišel trochu zlom a já se začala nadechovat. Bylo to těžké období a vlastně i těžké soužití. Oba jsme byli zvykli být sami a najednou museli přicházet hranice vztahu i fungování v domácnosti. Naštěstí se vše zharmonizovalo a já měla ten vytoužený pocit domova a pevného vztahu, za který jsem tolik bojovala.

Po 2 letech v Německu se stalo něco, co jsem absolutně nečekala. Adam vyhořel, nevěděl co chce dělat a jak dál. Tohle bych čekala spíš od sebe, ale od toho kluka, co tak strašně nechtěl do ČR?! A bylo! Najednou se vše začalo skládat jako puzzle, přišla příležitost v ČR, nabídka práce, na kterou je potřeba dřít a od základu se naučit novou práci. Adam ji přijal. Opouštěl zahraničí skoro po 8 letech a šli jsme spolu zpět do mé milované Prahy.

Jsme tady, máme něco za sebou, nazula jsem si na chvíli jeho boty, vydřela si to a šla tou samou cestou jako on. Byl na mě pyšný. Věděla jsem, že nás to propojilo ještě víc a udělalo to z nás silný pár. 6.listopadu 2025 jsme odletěli na dovolenou snů do Karibiku a 8.listopadu 2025 v noci na pobřeží oceánu mě požádal, abych se stala jeho ženou. Řekla jsem VEZMU SI TĚ. Byla to naprostá euforie a štěstí. Štěstí kterým jsem doprovázena už skoro 10 let a prstýnkem se to jen potvrdilo a zpečetilo. Cítíme to stejně. Co je víc?! Miluju nás, náš příběh a cítím vděčnost za všechno, co se stalo. Protože se to stalo přesně tak, jak mělo, abychom dnes byli tady. Jsem šťastná, že jsem vždycky dala na svoji intuici a neposlouchala lidi, co si myslí. Ne každý by byl ochotný dát do toho všechno jako já. Ale když to víte, tak to víte. Teď plánujeme naši svatbu a těšíme se že budeme rodina. ❤️

P. S. Věřte nebo ne zkouška svatebních šatů neplánovaně připadla na víkend, kdy spolu oslavíme 10 let. Považuju to za požehnání od vesmíru.