Minulost, přítomnost a naše společná budoucnost

Den, kdy jsme se poprvé poznali máme stále živě před očima, jako by to teprve včera.

Bylo 16.10. 2015....já, 17letá holka, která se se svými kamarády z běžeckého týmu chystala na svou první diskotéku.....a on, 26letý kluk, kterého naše společná kamarádka pozvala na tu stejnou zábavu. Všichni se bavili a posilněni alkoholem si plnými doušky užívali večera. Já stála nehnutě u stolu, v rukou mačkala kelímek s džusem a doufala, že v hlavě přepnu do "pařícího módu" a budu si užívat s nimi.

Dostala jsem nápad posilnit se alkoholem, ale od plnoletých návštěvníků jsem byla odlišena na ruce jinak barevnou páskou a alkohol mi tak nechtěli prodat. Lukáš stál u stolu vedle mě, občas jsme se na sebe letmo podívali a vyměnili si úsměvy. Prohlížela jsem si na jeho ruce jinak zbarvený náramek, který značil, že mu je 18+. Využila jsem situace. Oslovila jsem ho s tím, jestli by byl tak hodný, a došel mi na bar pro vodku s džusem, protože mi ho nechtějí prodat. Bez váhání šel na bar, donesl mi drink, ale peníze si ode mě nevzal, prý že mě zve. Ten večer jsme se tak spolu dali do řeči a šli si zatancovat. Sympatický určitě byl, byla s tím zábava s nasmáli jsme se, ale na přeskočení té pomyslné jiskry to nestačilo.

Následující den si mě našel na Facebooku a odstartovaly tím hodiny, dny a týdny intenzivního psaní, kdy jsme se otevřeli jeden druhému a snažili se lépe poznat. Nehledali jsme pouze to, co máme společného, ale i jaká máme od života očekávání a co v nás zanechala minulost. Vztahu jsem se bránila, byla jsem cca rok po rozchodu a stále hledala svůj vnitřní klid a zároveň sílu na nové začátky. Možná to bude znít dost ezotericky, ale stále si říkám, že osud a vesmír to chtěl nejspíš jinak. Jeho činy mě přesvědčily, že bych mu měla dát šanci. Když jsem byla nemocná a v horečkách jsem se měla trmácet pěšky 2 kilometry k lékaři, nabídl se, že hned jak ráno pojede z noční, vyzvedne mě doma a pojede k lékaři se mnou. Vybavuji si, jak jsme čekali v čekárně plné lidí. Nohy mě sotva držely a on si stoupl za mě, objal mě svýma svatnatýma rukama, a já se o něj mohla celou svou vahou opřít. Horečka mi sužovala mé mozkové buňky a ze mě vypadla jen trapná věta: "Ty hřeješ jak šála...". Ten jeho parfém, který měl na sobě cítím snad dodnes. Jindy se zase nabídl, že mě odveze do 13 km vzdálené školy, abych si mohla ráno přispat. K tomu mi dal pro hezčí den květinu, kterou jsem měla ve škole celý den před sebou na lavici, a já se tak chlubila před spolužákyi, jak pozorného mám kluka.

Několik měsíců jsme náš vztah před jeho rodiči tajili. Společná setkávání a přespávačky u něj doma byly naše tajné operace, kdy ani boty na chodbě nesměly vyvolat sebemenší podezření, že má nějako babu. Osudnou se mi stalo jedno ráno v koupelně, kdy jeho máma otevřela dveře v domnění, že v koupelně nikdo není. Následoval šok, kdy jsme beze slova na sebe asi minutu překvapeně koukaly a nevěděly, co říct. Jeho máma udělala pár kroků zpět, a zavřela za sebou dveře. Zahodila jsem kartáček a s pusou plnou zubní pasty jsem běžela zpět do ložnice. Téhož dne mi Lukáš večer oznámil, že mě chtějí jeho rodiče poprvé vidět. Obvykle nebývám nervózní, když se mám setkat s novými lidmi, ale tady to bylo něco jiného. Hlavou mi neustále běželo, jak budou vnímat náš téměř desetiletý věkový rozdíl. Nastalo obávané setkání s potenciální tchýní a tchánem. Vešla jsem s Lukášem do jídelny, jeho rodiče seděli vedle sebe u stolu a naproti nim byla volná židle, kam jsem měla usednout. Stála jsem jak kamenný sloup ve dveřích a nechtěla se pohnout ani o milimetr. Lukáš mě popostrčil, rychle za mnou zabouchl dveře a zmizel. Připadala jsem si jak v americkém filmu u výslechu - jeho rodiče jako dva detektivové, já naproti nim jako podezřelá z trestného činu - chyběla už jen výslechová lampa a detektor lži. Ve výsledku šlo vše jako po másle a já se radovala, jak super rodiče má.

Od těchto našich prvních momentů uteklo již necelých 11 let. Zprvu jsem měla obavy, jak spolu zvládneme věkový rozdíl, kdy já byla studentka s velkými sny a on dospělý chlap, který má svou stabilní práci a vede určitý život. Sdílela jsem s ním 10 let mých studií. Zvládli jsme spolu období, kdy jsem se učila na maturitu, absolutoria a dvoje státní závěrečné zkoušky. Ustáli jsme mou první práci ve Fakultní nemocnici v Motole, kam jsem dojížděla přes 110 km několikrát týdně. Také 2 roky dojíždění 300 km daleko za mým studiem na vysoké škole. Zažili jsme první společné dovolené u moře a poznávali nová místa, na která dodnes rádi vzpomínáme. Společně jsme přišli na to, že smích a zážitky jsou tím nejlepším receptem na šťastný a smysluplný život. Trochu jsme za tu dobu zestárli, ale uvnitř jsme stále ti zamilovaní puberťáci, kteří mají ulítlé nápady, smějí se úplným blbostem, z legrace "škodí" jeden druhému, navzájem si kupují snídaní, půjčují si oblíbená trička na spaní nebo jeden druhému připravují s láskou tu nejlepší kávu. A všechny ty nevšední chvíle, které nám někdy vstoupily do života nás posunuly zase o něco dál a prohloubily pouto mezi námi.

Tímto máme jednu z prvních společných životních zkoušek za námi a jsme připraveni na tu další - žít spolu bok po boku až do konce našich dní. Vždy bylo našim snem mít svatbu tam, kde se cítíme sami sebou a volní - a tím místem je moře.
Po naší poslední dovolené na Mauriciu jsme se rozhodli, že to je to místo, kde bychom chtěli zpečetit náš vztah za přítomnosti našich blízkých. Příští rok tak plánujeme velkou cestu na druhý konec světa, kde začne naše nová životní kapitola jak z pohádky. Prsteny Brilas budou tvořit tento náš další životní příběh s námi. Škoda, že se toho našeho „navždy“ nedožil Lukyho táta.