Díky hudbě jsme poznali svou lásku

Bylo nebylo. To se vám takhle jednoho pošmourného předvánočního dne zazvonil Vaškovi telefon. Že prý vzniká světový hudební projekt a potřebují někoho, kdo by v něm hrál. Tak nějak neochotně, znuděně tedy přislíbil, že se tam „přijede podívat“. Tak se sešla v kabině pro hasiče sestava, připravená dobýt světová prkna. Kytarista s hřívou, Péťa (model hobit) a zamračený bubeník. Bylo to trochu divné: Všude samé trofeje, medaile, helmy, a v tom komba, bicí souprava a mikrofony.

Ale taky tam byla trošku tichá holka s kytarou a mikrofonem, dlouhými blondatými vlásky a pihou na nosíku. První myšlenka, když ji slyšel, byla: Máš ten mikrofon vůbec zapnutej. Dyť z toho nic nejde. Postupně se to ale začínalo zlepšovat a kapela mířila za světlejšími zítřky.

Během 3 měsíců od zkoušení se někdo v Číně zamyslel a stvořil něco, čemu se říkalo korona. V tu dobu dočasně bydlela Péťa u Aný. Vzhledem k tomu, že jsme si všichni 3 sedli, začali jsme scházet jak tajný agenti dál mimo zkoušek (Toyota Yaris alias Bohoušek gang s losováním, kdo bude na suchu).

Jenže časem to začalo vypadat, jak turecká telenovela – Vašek byl zakoukaný do jiné dívky a do něho byla zakoukaná Anetky nejlepší kamarádka. Aný tak prožívala těžké dny, které se časem zhoršovaly, když je to s Vaškem k sobě začalo více a více táhnout. Pozivná balancování kamarádství a lásky. Tak nějak se epizody telenovely pokračovaly. Pak přišel okamžik, kdy už bylo na čase, aby si Vašek vybral. Byla to asi nejtěžší oslava jeho života, prosáknutá napětím a myšlenkami. Jelikož je to ale k sobě s Aný nejvíce táhlo, tak byla zakončená tím nejsladším dezertem, který jen na světě existuje – polibkem.

A tak začala společná cesta, lemovaná hudbou, cestováním, seriály, novým autem, bydlením, počítačovými hrami a psími tlapkami.
A co tomu ještě chybí?
Ach, dovolená. Ono magické místo, kde všechny strasti všedních dnů mizí, aby je nahradily radosti těch nevšedních. A tak se stalo, že naši hrdinové navštívili souostroví Baleáry, spíše známé jako Mallorca. Jeden z účastníků ale nevěděl, že s sebou vezou jednu netradiční věc, zabalenou do líché fusakle (i když tedy trošku tušil). Když 3. den v ráji dorazili na západní pobřeží, aby se pokusil nafotit a nahrát západ slunce, tak vše nešlo úplně hladce. Slunce se sice schylovalo k západu, ale bylo přikryté oparem. Trpělivost ale přináší růže, a tak hrdinové vydrželi až do krásné zlaté hodiny.

Když už focení blížilo ke konci, přišla poněkud netradiční otázka hlavního hrdiny – co kdybych to nahrál ještě jednou (to není vůbec divné, že člověk, který se nerad fotí, chce natáčení opakovat). A tak si tedy ještě jednou vlezli do vody. Pak přišla otázka ještě divnější – můžeš se otočit. To už ale bylo téměř jasné (tyvole je to tady, co teď: jak se mám tvářit?).

A po otočení přišla otázka nejdůležitější – vezmeš si mě? … a odpověď zněla: NEVÍM…

Naštěstí, než byl spuštěn panický mód, přišla druhá: NO JASNĚ, ŽE JO!

Zpětné vysvětlení znělo: Nějak jsem si to představovala a když na to došlo, začala opička v hlavě bláznit – asi z toho, tam bylo takových lidí. Hrdina z toho měl taky hlavu v pejru, protože tak nějak zapomněl, že prstýnek se kromě ukázání má také nandat. Naštěstí nastávající manželka mysl vždy na vše a zapomínající partnera tak po poučení opomenutí dohnal (nebo si ho nandala sama, o tom historie prameny mlčí).

To ale netušili, co způsobí – zbytek dovolené se proměnil tematicky z „jsme na dovolené“ na máme před svatbou. Jaký kytky, jaká barva, koho pozvat, kde to mít, kam všude napsat, koho na fotky, koho na video, koho za svědky, koho za družky, jak udělat oznámení… no zkrátka stavěla byla otevřena. A tak to zůstalo až do dnešního dne, který završuje dlouhé, 364 dnů trvající období mezi zásnubami a svatbou, plné příprav, plánování a organizování.