Od lavičky k rodině

S Martinem jsme se poprvé potkali během teplé letní noci v roce 2018. Byli jsme trochu připití, chvíli jsme na sebe jen tak koukali, ale v zápětí jsme se dali do řeči a během pár minut bylo jasné. Sympatie jsou oboustranné. ❤
Skončili jsme na lavičce, kde jsme se líbali celé hodiny. Bylo to vášnivé, krásné a přesně ten typ okamžiku, na který se nezapomíná.

Začali jsme randit a rychle se zamilovávali. Pak ale přišel zlom. Martin mi řekl, že má alergii na kočičí chlupy. Já měla kocoura, který byl v té době můj největší parťák, takže jsem vztah postupně začala s těžkým srdcem sabotovat. Z lásky se stalo přátelství a po čase jsme zůstali jen staří známí.
Pokaždé, když jsme se náhodou potkali (festival, nákup, park..), přišlo objetí, motýlci v břiše a pocit, že to mezi námi nikdy úplně neskončilo. Oba jsme měli pár kratších vztahů, takže ačkoliv objetí bylo láskyplné, následný rozhovor byl plný rozpaků.

V září 2025 jsme se potkali náhodou znovu. Sedli si na lavičku a celé hodiny si povídali o životě. Ani já ani Martin, jsme v tu chvíli nikoho neměli, což mi konečně mohlo pomoci sjednat nápravu toho, co jsem před pár lety sabotovala. A ano, znovu jsme se políbili. Hned po tom jsem Martinovi řekla: „Ty si mě ale vezmeš a budeme mít děti.“ Zasmál se, souhlasil a dodal, že jsem vždycky byla jeho životní láska, a ačkoliv tohle s nikým jiným nikdy nechtěl, se mnou je to úplně jinak a svatbu a děti mít budeme. ❤

Za pár dní jsem se k němu nastěhovala i s kocourem. A teď pozor, alergie NIC. Dokonce se z Martina a kocourka stali nejlepší kamarádi. Kocour miluje otírat se o Martinovy vousy a spát mu u hlavy. Život má zvláštní smysl pro humor.
V listopadu mě Martin požádal o ruku. Leželi jsme nazí v posteli, on najednou odešel, vrátil se, klekl si a já začala ječet jako šílená. Samozřejmě jsem řekla ano.

V lednu jsme zjistili, že čekáme miminko. Naši malou “fazolku”. Jsme zamilovaní jeden do druhého i do ní.❤