Potkali se na Brutusech...

Osud. Ač je to klišé, přesně takhle bych jedním slovem popsala naše seznámení. Náš příběh začíná ve vánočním čase na tradičním koncertě skupiny Brutus. Přestože jsme několik let žili ve stejném městě, navštěvovali jsme stejné akce, nikdy jsme se nepotkali…
Až 25.12. nás okolnosti spojily. Sytě oranžovou mikinu, kterou měl Kuba na sobě, nikdy nevymažu z paměti. A tak mi do cesty vstoupil chlap, který mě naučil milovat, důvěřovat mužům a obrátil mi život vzhůru nohama. Přestože se ani po několika letech neshodneme na datu výročí, jsou věci, na kterých se shodneme bezesporu.
Jednou z nich byla právě svatba. Jsme oba velmi racionální, a tak se slovo „svatba“ u nás objevovalo již v brzkých začátcích, stejně jako společná budoucnost.

Náš vztah byl již od začátku velmi intenzivní, prakticky hned jsme spolu začali bydlet (Kuba by řekl, že jsem se mu do garsonky nakvartýrovala a už se mě nezbavil :-D), ale já jsem si jistá, že ve svém životě potřeboval přesně takového pidižvíka, jako jsem já. Od té doby spolu prožíváme všechny radosti i strasti.
Kuba si je dobře vědom toho, že vstupuje do manželství s ustavičnou plačkou, hysterkou a občasnou chodící katastrofou. Já si zase hodlám vzít flegmouše se zálibou v počítačových hrách, ale zároveň neskutečně srdečného člověka se stejným životním elánem.

Samotná žádost nebyla pro Kubu vůbec jednoduchá, přece jen požádat o ruku beznadějnou romantičku je pro chlapa spíše noční můra.
První zádrhel nastal již se samotným prstýnkem, který přišel pouhý den před odjezdem na dovolenou (o tom, kolikrát Kuba blokoval Vaši infolinku s dotazem o doručení raději pomlčím…). Při vyzvedávání balíčku jsem mu dokonce nic netušíc asistovala. Žádost jako takovou jsem v blízké době očekávala, ačkoli jsem byla přesvědčená, že kdyby se to mělo stát právě na dovolené na Mallorce, prsten už bych v zavazadlech objevila (nechtěně, samozřejmě). Ovšem to jsem ani netušila, že jsem ho několik dní nosila na hrudi v přítelově ledvince. A tak i očekávaná žádost byla nakonec nečekaná…
Přišla ve chvíli, kdy jsme jeli z nádherné pláže mezi útesy, avšak s trnitou cestou serpentýnami se sevřeným žaludkem a pocitem, ať už ta cesta skončí. V ten moment jsme zastavili na vyhlídce, kde se přítel chtěl vyfotit. Jistě si dokážete představit s jakým odporem jsem nakonec vystoupila z auta, přesvědčená, že se jdu usmát na jednu fotku a po cestě zpět díky té nejklikatější cestě zřejmě skončím ve křoví. A pak to přišlo.
Pokud tedy chcete návod, jak překvapit romantičku, doporučila bych vám toto – vykolejte ji, naštvěte či vezměte na místo, kde bude zákonitě protivná, určitě to v tu chvíli čekat nebude. Je vám doufám jasné, že ještě na dovolené jsem naplánovala téměř celou svatbu a hned další týden po příjezdu jsme jeli na obhlídky prostor. To je tak, když si berete učitelku… :-D
A tak jsme tady. S nádherným prstenem, vtipnou vzpomínkou, vyhlížející den, kdy se staneme panem a paní. A já už se nemůžu dočkat všeho, co nás na té naší společné cestě, ještě čeká.