První a poslední láska

Psal se rok 2002, mně bylo dvanáct a Honzovi čtrnáct. Byli jsme na potápěčském soustředění a hráli flašku. Na pusu jsem se nechala chvíli přemlouvat, ale nakonec jsem podlehla. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že si Honzu jednou vezmu, nikdy bych nepřestala věřit na pohádky.

Po měsíčním pubertálním vztahu jsme se sice rozešli, ale jako „rozumní“ lidé jsme se po krátké rozepři stali kamarády.
Jak šel čas, naše cesty se postupně rozcházely – vídali jsme se už jen občas, sem tam jsme lehce zalaškovali.
Naposledy jsem byla s Honzou na snowboardu v roce 2010, poté jsem se odstěhovala do Anglie a téměř čtyři roky jsme se neviděli…

Honza přijel do Anglie na pár dní a shodou okolností – i zásluhou společných přátel – jsme je strávili téměř celé spolu. Jako by se nic nezměnilo, jen jsme byli o něco starší. Když jsem se pak vydala na dovolenou do Česka, Honza už měl všechno promyšlené… a bylo jasné, že tenhle příběh zdaleka nekončí.
Rozhodl se odstěhovat do Anglie s nadějí, že budeme spolu. Já už jsem ale měla naplánovanou cestu na roční pobyt v Austrálii – a tehdy neexistovalo nic ani nikdo, kdo by mě dokázal zastavit.

Poté, co jsem v Austrálii nakonec zůstala rok a půl, procestovala Asii, odstěhovala se do Kanady a znovu se vydala „hledat samu sebe“, Honza po celou tu dobu žil v Londýně a budoval kariéru (a čekal na mě… haha). Přesto jsme si zůstali blízkými kamarády – a já si konečně uvědomila, že „doma“ je tam, kde je srdce.

Čtyři roky jsme spolu žili v Londýně, cestovali, plánovali budoucnost a mezitím nám Honza postavil dům snů v Česku – doma, ve Zlíně. Na začátku roku 2025 jsme se sem natrvalo přestěhovali.
V září jsme se vzali a dodnes se těšíme z každé společné chvilky. Pevně věříme, že vše, co pro nás život nachystal, nás jen posílilo – a s námi i náš vztah.