-TRIOLOGIE-

Je rok 2016, tahle doba byla začátkem mojí puberty. V zimě tohoto roku jsem poznala kluka, který bydlel o ulici ode mne.
V prosinci, před Vánoci mě pozval poprvé ven. Donesl mi růži a já tenkrát nevěděla, co dělat. Na nový rok už jsme si řekli, že spolu budeme chodit. Bylo mi 13, Davidovi 15.
Chodili jsme spolu necelé tři roky. Jezdili jsme spolu na chatu s jeho rodiči, i za mojí babčou. Prožili první kocoviny, cigarety, letní tábor jako instruktoři. První výlety půjčeným autem jeho táty, když David dostal řidičák.
Celý tento první vztah jsme snili, že se jednou vezmeme. Budeme mít dvě děti a to Amálii a Vítka. Jak s nimi objevíme svět, chodíme do lesa a David jim po večerech bude vysvětlovat souhvězdí.
Bohužel, náš vztah skončil. Na Vánoce toho roku jsem mu po svém bratranci poslala na památku přívěsek, který mi koupil tenkrát k patnáctým narozeninám. Napsala jsem mu dopis, až bude správný čas, tak mi ho jednou zapne.
Uběhl rok, nemohli jsme bez sebe fungovat. Každý, kdo nás zná, tak moc dobře ví, jak jsme se bez sebe trápili.
Začali jsme spolu chodit po druhé. Všichni byli nadšený, přáli nám to. Zas jsme toho spolu tolik zažili. Plán byl pořád stejný, ale bohužel. Zas jsme se po roce rozešli. Tentokrát jsem si myslela, že to nerozdýchám a můj David na tom byl ještě hůř. Bylo to bolestivý, nemohli jsme fungovat spolu natož bez sebe.
Dohodli jsme se, že ten náš čas ještě není, ale určitě jednou přijde. Prostřídali jsme oba pár vztahů, spadli pěkně na zadek, vykoupali se v nehezkých situacích, ale věděli jsme, že tu jsme navzájem vždy pro sebe.
Čas plynul a mě to uvnitř bolelo, ačkoli uběhlo pár let. Občas jsme si napsali, nebo se navzájem pozdravovali přes známí nebo rodinu. Oba jsme ale čekali, až bude správný čas.
Když už to pro mne bylo neúnosné, sbalila jsem kufr a začala utíkat od domova a bolavého srdce co nejdál. Šumava, pak západní Německo, nakonec Vietnam na 3 měsíce. Až ve Vietnamu mi došlo, že se před tím vším nedá utéct, nejde to vymazat, aby to přestalo bolet. Můžu být na druhé straně světa, ale moje srdce bude chtít zpátky k němu do náručí. Vždycky…
Po návratu jsem mu druhý den poslala dopis se zvonkohrou, kterou bych chtěla pověsit našim dětem nad postel. Davidovi přišel dopis ještě ten den. Odpověděl během chvilky SMS zprávou. Měl to stejně. Oba jsme věděli, že jsme připraveni na náš společný život.
Naše triologie se konečně dostala do cíle. Po deseti letech… Letos se nám narodila vymodlená dcera Amálka, jsme svoji a stihli jsme dokončit rekonstrukci domu, kde je teď náš nový a celou dobu vysněný život.
Tohle je náš příběh. O třech dějstvích, o bolestech, snech a hlavně – o trpělivosti.
O tom, že pravá láska si vás najde, i když se schováváte na druhé straně planety.
Protože některé duše k sobě prostě patří. A lásku nezlomí ani čas, ani vzdálenost – pokud jsou si srdce blízko.