Na konci všech cest

Pamatuji si ten den, kdy jsme se poprvé setkali. Bylo to přes jeho sestru, a už tehdy mezi námi bylo něco nevysloveného, něco, co jsme tehdy ještě neuměli pojmenovat. Byli jsme přátelé, kteří se ve skrytu duše toužili poznat blíž, ale ještě jsme nevěděli, že bez sebe nedokážeme žít.

Poprvé jsme se potkali v roce 2017. Naše první zpráva přišla až o rok později, i když jsme se díky jeho sestře potkávali častěji. Vždy, když jsem cítila, že bych mu chtěla projevit náklonnost, byl zadaný. Stále to bylo ono známé „správný člověk, ale špatný čas“. Když jsme se viděli naposledy před tím dlouhým mlčením, doučoval mě matematiku ve čtvrťáku. Ani jeden z nás netušil, že o pár měsíců později budu těhotná s tehdejším přítelem. Osud si s námi pohrál, jak chtěl, a já zůstala sama už během těhotenství.

Ale pak, v roce 2022, jsme se znovu našli. Najednou všechno začalo dávat smysl. Jako by se všechny kousky naší životní skládačky složily přesně tam, kam patřily. Nešlo už jen o mě, mé dítě a jeho – stali jsme se rodinou. My a naše dítě.

Brzy poté se k nám nastěhoval a rozhodli jsme se, že zkusíme přivést na svět naše druhé a poslední miminko, protože další těhotenství by pro mě mohlo být zdravotně riskantní. A vyšlo to – jsem těhotná. Než jsme tuto radostnou novinu stihli oznámit, jeho rodiče nám nabídli pomoc s bydlením. Rozhodli se, že pro nás zrekonstruují dům po prarodičích, kam se po dokončení stavby nastěhujeme. Aby toho nebylo málo, v létě 2024 mě požádal o ruku. A v červnu 2025 si navzájem slíbíme svůj společný život, s našimi dvěmi dětmi.

Miluji nás za to, jací jsme. Každý jsme jiný, ale v tom nejdůležitějším jsme naprosto stejní. Společně budujeme nejen náš domov, ale i naši budoucnost, naše sny.

A jednoho dne, až se naše cesty v tomto světě uzavřou, vím, že nás naše láska znovu spojí. Protože nezáleží na tom, kde jsme – ať už v tomto životě, nebo v tom příštím – vždy si najdeme cestu zpátky k sobě.