Osudová zastávka

Ondra a Míša se znali od základní školy. Nepatřili ale do stejné třídy, a tak se jejich cesty míjely, i když o sobě věděli. Míša si Ondry občas všimla na chodbě nebo při školních akcích, ale nikdy by ji nenapadlo, že by si on mohl pamatovat právě ji.

Až jednoho dne, kdy už byli oba na střední, se jejich osudy protnuly znovu. Bylo to na obyčejné tramvajové zastávce. Míša vedla svého malého brášku na zmrzlinu, když kolem prošel Ondra v sportovním oblečení, mířící na trénink atletiky. Poznala ho hned. Nemohla si pomoct, její mysl se vrátila do školních let. Ale on? Ten ji určitě nepozná, pomyslela si.

Jenže pak se stalo něco, co nečekala. Ondra se k ní otočil, usmál se a naprosto samozřejmě ji pozdravil jménem.

„Ahoj, Míšo.“

V tu chvíli se jí zastavil svět. Jakto, že ví, kdo jsem? Ještě než stihla cokoli říct, sevřela ji panika. Rychle vzala brášku za ruku, nasedla na první přijíždějící tramvaj a odjela. Hned po nástupu vytáhla mobil a volala kamarádce: „Posouváme sraz na další zastávku, musím ti něco říct!“

Dny plynuly a Míša na ten moment nedokázala přestat myslet. A pak, když se blížil Valentýn, jí najednou přišla zpráva. Byl to Ondra. Krátká, jednoduchá otázka: „Nechtěla bys ven?“

A tak to všechno začalo. První procházky, první dlouhé rozhovory, první doteky. Postupně si uvědomili, že ačkoliv se roky míjeli, teď už se míjet nechtějí. Valentýn, který je svedl dohromady, se stal jejich tradicí.

O deset let později, právě na Valentýna, stáli spolu na místě, kde se zastavili poté, co si koupili dům. Místo, kde se dívali na svůj nový začátek, kde si představovali, jak bude vypadat jejich budoucí domov.

Tentokrát byl Ondra trochu nervózní. Podíval se na Míšu, pak na malou krabičku v ruce, a když se jejich pohledy znovu setkaly, usmál se.

„Jestli jsme si tehdy měli dát šanci, dnes už vím, že ji chci dát na celý život. Vezmeš si mě?“

A Míša, která kdysi utekla do tramvaje, tentokrát neutekla. Usmála se, oči jí zářily štěstím a v srdci měla jedinou odpověď:

„Ano.“