První tanec na motorce: Příběh o lásce a adrenalinu

Psal se rok 2014 a já jsem se přihlásila na kurz jízdy po zadním kole. Motorky byly moje všechno – benzín mi koloval v žilách snad místo krve. A právě tam se objevil ON. Jakub. Kluk s kudrnatým "hárem" a modrýma očima, co by klidně mohl dělat reklamu na šampóny, ale místo toho voněl po benzínu a oleji. „To je přesně můj typ", blesklo mi hlavou, ale tehdy jsem sebrala odvahu maximálně na to, abych se podívala jeho směrem.

Po kurzu jsme se začali vídat častěji, ale přátelsky – žádné lásky na první pohled nebo něco takového. Prostě kámoši. A tak to zůstalo dlouhých šest let. Jakub byl vždycky ten, kdo mi pomáhal, když se něco pokazilo. A věřte mi, s motorkama se vždycky něco pokazí. On byl prostě můj „go-to guy“ – mechanik, parťák, zachránce. Ale že by mezi námi mohlo být něco víc? To mě tehdy fakt nenapadlo.

Až pak. Oba jsme se ocitli svobodní. A protože jsme trávili skoro všechen čas společně – na motorkách, při tréninku nebo na vystoupeních – začalo to jiskřit. Jednoho dne mě pozval na rande. „Rande?“ říkám si. „To jako fakt?“ No a fakt! Od té doby jsme byli nerozlučná dvojka. Jezdíme spolu kaskadérská vystoupení, brázdíme republiku i Evropu a každý den mě něčím překvapuje.

Ale to největší překvapení? To přišlo v Paříži. Byla to pracovní cesta – oba jsme dělali stunt doubles pro americký seriál. Jakub mi řekl, že se půjdeme podívat na Eiffelovku. Romantika, říkala jsem si, ale že by za tím něco bylo? Ani ve snu! Jenže při průchodu bezpečnostní kontrolou začal Jakub pískat. Hlídači z něj málem dostali infarkt. Já se smála a nechápala, co to nese za „kontraband“. Až později mi došlo, že se snažil propašovat prstýnek – několikrát. A vždycky to zahrál tak, že jsem nic nepoznala. To byla vážně mise hodná Jamese Bonda!

Na Eiffelovce mě pak požádal o ruku. Já tam stála s otevřenou pusou a slzama v očích. A víte co? Řekla jsem „ANO“!

Pak ale přišla ta těžší část – svatba. Jsem na organizování asi tak nadšená jako kočka z vody. Už po pár dnech euforie jsem oznámila, že to sfoukneme na úřadě. Jakub jen zakroutil hlavou a řekl: „To by ti bylo líto. A mně taky.“ A měl pravdu. Nakonec jsem souhlasila, ale s podmínkou – svatba bude s motorkama. Na to mamka skoro omdlela. „Jak jako první tanec na motorce?! A co šaty, účes, make-up?“ Ale já měla jasno – žádné dlouhé šaty ani helma, přece si nezničím účes. Mamce jsem to tajila až do poslední chvíle. Nakonec se s tím smířila, i když mi řekla: „Hlavně, ať jedeš na jistotu!“

A tak jsme měli svatbu, na kterou nikdo nezapomene. Obřad, motorky, kaskadérské vystoupení, náš tým Special Brothers, a jako první tanec... jízda na motorkách. Bylo to dokonalý. A já jsem ráda, že jsem to nakonec celé organizovala.

Po svatbě jsme se vrhli zpátky do našeho motorkářského života. Jezdíme, trénujeme, vystupujeme, a když je zima, utíkáme za sluncem do Španělska. Pořídili jsme si velkou dodávku, kterou přestavujeme na obytnou – jen tak, kdyby přišel nějaký ten malý přírůstek. Ať můžeme tenhle „kočovný“ život žít dál, dokud nám to děti nezkříží školou.