Pátek 13., šťastný den?

Jmenuji se Zdeněk a chci Vám vyprávět příběh můj a mé, v tuto chvíli již manželky, Jany. Náš společný příběh začal nečekaně v červnu 2021, kde dvě osamocené duše poprvé spatřily svoji chybějící část v brněnském parku Lužánky. Pořád vzpomínám, jak jsem tam na ni čekal nervózní v parku, s růžičkou jako malou pozorností v ruce a uviděl jsem ji přicházet s jejím plachým úsměvem. Zpočátku jsme byli oba plni nedůvěry a jen pomalu jsme nacházeli ztracenou víru v lásku, avšak postupem času čím více se jeden druhému otvíral, tím více nám bylo jasné, že spolu jsme konečně "doma".

O rok později, přesně na den našeho ročního výročí, se stal ten výjimečný okamžik, kdy jsem za běžného dne čekal až má milovaná vyjde z koupelny a za tónů naší zamilované písně (Always be with you od Scorpions) jsem klečel za dveřmi s prstenem v ruce... Její odpověď zněla "ano".

Avšak nic v životě není jen růžové, ani nejde tak snadno, jak bychom si přáli. Po měsících naplněných štěstím ze zásnub, společně stráveného času, společném sestěhování a rozhlížení se po vlastním bydlení, jsme zároveň zjistili, že nás v našem budoucím životě čekají i těžké chvíle. Z oblaků zpátky na zem nás vrátily výroky lékařů, dle nichž u nás, kvůli velice špatnému spermiogramu (asthenotetrazoo spermie s vysokou fragmentací DNA), nebyla šance na přirozeně počaté společné miminko. Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo, že si tuto diagnózu ve svých 29 letech vyslechnu, obzvlášť když jsem vždy všude četl, že muž může mít dítě přirozeně třeba i v sedmdesáti letech. Nastal závod s časem, kdy od zásnub do svatby ono pověstné "do roka a do dne" a plánování svatby muselo ustoupit kvůli umělému oplodnění, měsícům náročné léčby, kolotoči vyšetření, všemožných kontrol, léků, hormonů, injekcí... Náš vztah tehdy prošel těžkou zkouškou, psychickou, fyzickou i finanční. Nakonec však po dalších devíti měsících rizikového těhotenství přišel na svět náš společně vybojovaný zázrak, Viktorka. Jelikož museli lékaři po porodu manželku odvést na šití, zůstal jsem s dcerou v náručí na sále sám, jen jsme na sebe tiše koukali a já věděl, že větší štěstí mě v životě potkat nemohlo. Své ženě budu navždy vděčen za to, že tímto vším se mnou prošla a dala mi úžasnou dceru.

Sice již v okamžiku jejího narození jsme byli rodina, ale oficiálně se tak stalo v pátek 13.9.2024. Původní datum svatby bylo 20.9.2024, ale to muselo být matrikou tři měsíce před svatbou změněno kvůli vyhlášení krajských voleb. Nicméně věřili jsme, že obávaný pátek 13. nám třem naopak přinese štěstí. Mýlili jsme se. Dva dny před naší svatbou zasedl krizový štáb a bylo jasné, že se na republiku řítí déšť a záplavy, které měly vypuknout právě v náš pátek. Ale ani tato další nepřízeň osudu nezabránila naší skromné svatbě v kruhu nejužší rodiny. Naštěstí moji rodiče žijící na Opavsku stihli přijet a vrátit se domů ze svatby včas, dříve než kraj zalila voda.

Naše společná cesta životem nebyla zatím vždy lehká, ale už víme, že spolu jsme silní a společně se popereme se vším, co nám život do budoucna přichystá. Vzhledem k nákladné léčbě během IVF a šetření na základ hypotéky pro vlastní bydlení, jsme svatební cestu odložili na neurčito. A to je jeden z důvodů proč píši tento příběh, můj a mé manželky, třeba se na nás usměje jednou štěstí a vysněnou cestu pro ni vyhraji.