Zpívám si svůj příběh

Nejsme láska z románů první a krásná. Ta, co ráda šlape v loužích a chodí k ránu spát. Nevěřím už pohádkám, stal se však zázrak. Najednou jsi tu, mám tě ráda a ty mě máš rád... Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi. Mohli jsme se vznášet výš nad zemí. Měli jsme se potkat dřív a spolu první závrať mít. Měli jsme se potkat dřív o pár let, nesmíme teď otálet. Asi nám nestačí jen z lásky žít.
Někdy mám pocit, že žít se s tebou nedá. Třeba, když míváš nálady. Když je to nahoru a dolů, mám chuť se sbalit a odejít. A i když přesto všechno tě mám rád, občas tě zapomenu milovat, občas na tebe zapomenu... Vím, každý máme svoje chyby. Záleží na tom, kdo a jak je vidí. Některý ty tvoje se mi zatraceně líbí,  nakonec jsou chyby to, co z lidí dělá lidi.
Láska se neptá, přijde jak příliv. Všechno jde rázem stranou. Láska je věrná, to je ten princip,  co říká životu ano... Jednou jsem slíbil, že si tě vemu, Bůh je mi svědkem, já nikdy nezapomenu. Kdo při mě stál, když jsem byl dole. Jsem jenom tvůj a ty jsi moje.
Ty jsi víc než půl mýho já, osud můj tvým prorůstá. Já jsem ty a ty jsi já... Ty jsi součástí mou, vzpomínky o nás dvou si můžu číst ve tvé tváři. Ty jsi mé zázemí, v tobě mám kořeny a z nich vyrůstá moje dětství i stáří.