Kdo si počká, ten se dočká

S mým snoubencem Míšou jsem se poznala, když mi bylo 16 a jemu 17. Ani ne za měsíc jsme spolu začali chodit. Neřekla bych, že to byla láska na první pohled. Seznámili nás kamarádi a jelikož jsme oba byli nezadaní a chtěli jsme vztah, tak jsme si řekli, proč ne. Kdo by řekl, že ten kluk v kostkované košili, co si na první rande zapomněl ze stresu peněženku a vzal mě do kina na horor, bude jednou můj snoubenec. Za tu dobu jsme společně prošli celou pubertou, dospíváním, maturitou, vysokou školou, prvními brigádami i zaměstnáním.

Už nejsme těmi, kým jsme byli na začátku vztahu, spíše se na naše začátky koukáme jako na nějaký nostalgický film. Dnes oba chodíme do práce, řešíme svatbu a co bude na večeři. Jsou tomu 4 roky, co jsme se společně sestěhovali do malého bytečku. Tento rok, na naše deváté výročí, Míša poklekl a já nadšeně řekla ANO. Říká se, že kdo si počká, ten se dočká a to je pravda, na příští rok plánujeme svatbu a jestli naše setkání není osud, tak už nevím co.