Láska, která s námi rostla

Bylo nám oběma 14 let, když jsme se poprvé potkali – já šel kolem, ona seděla s kamarádkou na schodech u paneláku. Zastavil jsem se, dali jsme se do řeči, a ještě ten den jsem jí vyprávěl celý svůj život. Každý jsme si pak šli vlastní cestou, ale měli jsme spoustu společných přátel, a tak jsme se potkávali čím dál častěji. Když se jednoho dne rozešla s přítelem, dostal jsem šanci.

Začali jsme se vídat – nejdřív v partě, pak už jen my dva. Po třech měsících jsem jí vyznal lásku na balkoně u kamaráda a cestou z bytu jsme si dali první pusu ve výtahu. Psal se 23. listopad 2011 a od té chvíle jsme pár.

Zažili jsme spoustu krásných chvil – ale i hádek, pauz a návratů. Vždycky jsme se k sobě vrátili. Ta pravá láska si prostě cestu najde. A čím víc let spolu trávíme, tím víc víme, že tohle je ono. I po 13 letech máme pocit, že jsme pořád na začátku – jen s větší láskou, respektem a dvěma syny, kteří jsou náš celý svět.

Jedním z našich silných momentů byla žádost o ruku. Nebyla to žádná velká gesta – bylo to o Vánocích, v rodinném kruhu, s jedním synem na světě a druhým v bříšku. Andrejka to vůbec nečekala. A možná právě proto to bylo tak krásné.

Svatbu jsme měli 25.5.2025 v nádherném areálu uprostřed lesa v Pusté Polomi. Obřad, hostina i zábava probíhaly na jednom místě a atmosféra byla neskutečná – hosté nám říkali, že to byla ta nejkrásnější svatba, jakou kdy zažili. Smáli jsme se od rána do noci – třeba při hře Dvanáct měsíců, kdy dva kamarádi soutěžili o poslední židli. Jeden z nich po exnutí piva v zápalu boje hodil sklenici o zem, a pak vykřikl, že ho ten druhý strčil. Téměř jsme se počůrali smíchy. Všichni ho známe jako hodného a klidného člověka, ale alkohol a soutěžní duch z něj vytáhl divokou stránku. Celou svatbu jsme zakončili větou: „Možná se rozvedeme, jen abychom si to mohli prožít znovu.“

I když jsme si užili neskutečný den, období před svatbou nebylo snadné. Zasáhly nás povodně a přišli jsme téměř o všechno. Ale i v těžkých časech jsme se nevzdali. Pomohla nám rodina, přátelé, drželi jsme při sobě. Svatbu jsme neodložili – byla pro nás symbolem toho, že i po dešti vyjde slunce.

Na první tanec jsme se připravovali mezi plínkami a lumpárnami našich kluků – doslova. Pokaždé, když jsme zkusili trénovat, nás chtěli chytit za ruce a tančit s námi, takže jsme měli malou „rodinnou choreografii“. O to víc byl ten tanec nezapomenutelný.

Na „líbánky“ jsme vzali děti do Světa techniky ve Vítkovicích. Ale víme, že jednou si splníme i ty opravdové. A právě proto jsme se přihlásili do této soutěže. Protože tahle dovolená by byla splněný sen.

Andrejka je pro mě ta nejlepší žena, máma, parťačka i přítelkyně. Obětavá, chápavá, krásná, skromná a silná. Zaslouží si zažít chvíle, kdy neřeší nic jiného než radost, moře a naši rodinu.

Naše vysněná dovolená? Kluci staví hrad z písku, my s Andrejkou sedíme pod palmou se skleničkou vína, díváme se na západ slunce, a celý svět na chvíli ztichne. Jen my a klid.

Děkujeme, že můžeme náš příběh sdílet.