Společná nečekaná cesta

Psal se rok 2015. Tenkrát u nás byla dětská diskotéka. Pro nás puberťáky zábava a skvělá příležitost zažít něco nového.
Seděla jsem u stolu, popíjela džusík (panáka ani na tajnačku - moje mamka měla známosti všude)
Najednou dorazila do sálu parta kluků. Nejvíc mě zaujal ten s kapucí a výrazně modrýma očima (na ten pohled, který mezi námi proběhl, nikdy nezapomenu) Nejevil zájem, taky aby jo, když jsem byla oháklá jak typická holka z vesnice.
Hned ten večer jsem mu ještě psala.
Odpovídal tak nějak normálně a já čekala, že proletí jiskra, jenže jeho nezájem byl tak silnýj, že jsem se smířila s tím, že já nebudu jeho pravá

Uteklo pár let a já jako studentka začala přes prázdniny makat ( lepší než být doma a dělat domácí práce, to byl vždy opruz)
Točila jsem zmrzlinu a tak moc jsem byla zaujata tou prácí, že jsem chodila opravdu často.
Jeden den přišel kluk, kterého znám od základní školy. Vedl s sebou kamaráda, který se schovával za výdejním okýnkem. Ani mě nenapadlo se koukat, už tam jsem měla plno práce
„Dám si ledovou tříšť pro kamaráda.“
Udělala jsem ledovou tříšť a podala mu jí do ruky
Jediné, co jsem zahlédla, byl kluk s kapucí a vedle něj ten kamarád, co objednával
Jako každý den jsem přidávala příběh na Instagram (tenkrát to byla taková moje srdcovka, dávala jsem tam opravdu vše)
Fotka v šatech a k tomu přesouvací smajlík (trochu jsem si myslela)
Najednou mi přišel smajlik do chatu ohledně toho příběhu.
Koukam a tam ten osudný kluk z diskotéky. Stála tam zpráva: „Jsi opravdu krásná.“
Dostalo mě to, protože jsem na to čekala opravdu dlouho
Psali jsme si každý den, každou minutu. Co blikla zpráva od něj, měla jsem rázem úsměv na tváři.

A tak se psal den 15.9.2018. Den, na který jsem tak moc čekala, byl najednou tady.
Byli jsme do sebe zakoukání, nedali jsme bez sebe ani ránu. Každý den s ním byl jako nová stránka v mé vlastní psané knize, kterou bych popsala jako v pohádku.
Čas plynul a plynul a já byla šťastnější a šťastnější.

Jeden den (ten se mi vepsal do paměti, jako by se stal včera)
Šla jsem na toaletu s těhotenským testem. Nezdálo se mi, že moje rudá armáda ještě nedobila moje území. Ani jsem nevěděla, jak takový test funguje. Četla jsem návod jak zběsilá.
Počurala jsem ho, čekala v nervech a skoro se ztrhanými vlasy, a najednou - to tam bylo! Dvě čárky!
19 let a já budu mama,? Volala jsem na přítele: „Pojď sem honem!„
On, rozespalý, otlačený, vylezl z postele, došel na toaletu a já tam ubulená a vykulená s těhotenským testem se slovy: „TAK TEĎ TO BUDE TEPRVE JÍZDA!“

Věděli jsem, že to zvládneme, že naši společnou lásku nebudeme dávat už jen sobě, ale té maličké fazolce v mém bříšku.
Měsíce plynuly a my chodili na každý ultrazvuk spolu, poslouchali srdíčko a ujišťovali se, že je vše v pořádku.
„JE TO KLUK!“ odpověděla doktorka.
Oba jsme plakali.
Náš malý princ už tu zanedlouho bude.
Každý den jsem si přála, abych ho už viděla.
Abych viděla tu maličkou tvář, do které jsem se tenkrát na diskotéce zamilovala (protože, jak každý říká celý tatínek)

13.7 úplněk
My dělali blbiny, vtipkovali jsme, smáli jsme se a já říkala, že dneska to bude!
A taky že bylo! Ve 2:50 mi praskla voda. Hodila jsme noční košili mezi nohy a budila přítele: „Vstávej jedeme!” Vzbudil se vykulenej (chudák) a: „Kam?“
Koukl na me a hned věděl.
Šla jsem se osprchovat, on pobíhal po bytě, jak kdyby hořelo, a já byla v klidu, ale i v nervech zároveň.

14.7.2022 se narodil Vítek.
Byli jsme zamilovaní až po uši, rozmazlovali jsme ho, a to děláme do teď (někdy to leze na palici teda).
Opět čas plynul, synek rostl a my si řekli, že by bylo hezké, kdyby měl Vítek sourozence.
Jenže jsem se bála, že to s jejich věkovým rozdílem nezvládnu, že se zblázním.
Ani jsme se nějak extra nesnažili, jenze mi jedno ráno bylo tak špatně, že jsem klečela 2h před záchodem. Za zády Vítek: „Maminko, neplakej.“ (Jenže já nepláču.)
Nezbylo mi nic jiného než zajet v 8 ráno do lékárny k nám tady do města a koupit test.
Přítel spal doma po noční, takže jsem za ní nemohla běžet. A ano - byly tam opět dvě čárky, které jsem chtěla, ale zároveň tam byly ty obavy.
Probudil se, došel do obýváku, objímal syna a já říkám:
„Budeme mít miminko.“
Koukl na mě a říká: „Ty kráso, tak to bude rodeo.“
Opět chodil na všechny prohlídky. Já se modlila v holčičku, aby doma měl ty královny dvě.
„Buchta! Je tam buchta!“
Brečela jsem a křičela na něj s radostí a slzami v očích.
20.6.2024 se nám narodila nádherná zdravá Beátka.

Byli jsme kompletní, ale přece jen tam něco malinko chybělo, a to, že já jediná neměla stejné příjmení. (Vtipkovali jsme, že si zabalim a odjedu, že nikdo nepozná, že jsem jejich :D)

Valentýn, lásky čas a já dostala prstýnek: „VEZMEŠ SI MĚ?“
Chudák, nemocný s rýmou a teplotou, poklekl.
„ANO, ANO ANO! Konečně !!! Táto! “

A tak si tu teď žijeme šťastní, brzy vzatí, se dvě nádhernými zdrávými dětmi.
Prostě vše, co jsme kdy chtěli.
A ze všeho nejvíc - naše láska rozkvétá každý den víc a víc, tak jako dřív.